Bez historické paměti není národa

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Úroveň historického vzdělání v našem veřejném prostoru není uspokojivá. Právem požaduje autor diskusního příspěvku v Národním osvobození 5/2014 více poznání a znalosti základních pojmů. Jen nevím, zda se opírá o věrohodné informace. Zastává se habsburských panovníků, kteří prý nebyli žádní uzurpátoři, ale legální a legitimní vládci. Jakékoli diskuse o Bílé Hoře jsou mu zbytečné, někteří příslušníci českých stavů se postavili se zbraní v ruce proti svému králi a prohraná bitva na Bílé Hoře byla jen logickým vyústěním velikášství a nadutosti protestantského křídla. Staroměstská exekuce byla nevyhnutelným zakončením. Nu, lépe by to nevyjádřili ani poradci Ferdinanda II. Ale může si to myslet příslušník českého národa, pro kterého je Bílá Hora „ztrátou samostatnosti, ponížením a úpadkem, neštěstím, neštěstím bez míry a hranic“? (Josef Pekař. ) I s tou legitimností je to je pravda jen zčásti. Na počátku byla sice neprozřetelná volba, ale pak si panovník uzurpoval právo na trůn dědičné a vládl s bezohledným násilím.

Obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí je podle autora příspěvku chvályhodná, je to historická památka a byla vztyčena na památku měšťanů a studentů, kteří r.1648 bránili Prahu před Švédy. Jistě by souhlasili poradci Ferdinanda III., který dal pokyn sloup postavit a neuváděli by, že takové sloupy se tehdy stavěly po celé katolické Evropě na počest vítězství nad kacíři.. Ale mohou souhlasit potomci zklamaných exulantů, kteří také bojovali ve švédských barvách, aby se mohli vrátit domů, mohl by souhlasit Komenský, který se Švédy spolupracoval a sliboval si od nich, že zaručí svobodu víry Čechům, kteří jsou doma, a návrat exulantům z ciziny?

Také maršál Jan Radecký si prý zaslouží pomník, protože byl vynikající vojevůdce, a sloužit habsburskému panovníkovi, který byl českým králem, mu nemůže být k necti, soudí náš pisatel.

Radecký se zapsal do dějin jako potlačitel italského boje za svobodu a sjednocení. Měl respekt panovnického dvora, ale sympatie Čechů měli italští vlastenci, proti kterým válčil. Červenou košili Garibaldiho převzali Sokolové do svého kroje. Máme na to zapomenout?

Z nepochopitelných důvodů pisatel kritizuje pomník W.Wilsona před Wilsonovým nádražím v Praze. Není mu známo, že právě Wilson podpořil slovanské národy koncem 1. světové války zásadou práva národů na sebeurčení? Můj otec jako chlapec sázel po vzniku ČSR „lípy svobody“ na kopečku nad vesnicí, a byly to lípy T.G.Masaryka, E.Beneše, M.R. Štefánika a W. Wilsona.

Z toho, co pisatel z historie uvedl, vyplývá nejen potřeba poznání, o kterém se zmiňuje, ale především potřeba uvědomělého hodnocení. Ne všichni uznáváme, ctíme a milujeme totéž. Ne všechny hodnoty jsou nám společné. Ne všichni vyznáváme týž smysl našich dějin. Nás učili dějinám naši buditelé, Palacký, Masaryk, naši spisovatelé, naši umělci, kteří věnovali svou práci a svůj talent národu podle hesla „ni zisk, ni slávu“. Nemáme–li se rozplynout v globálním moři, musíme pečovat o silné historické a literární vědomí, jak na téže stránce NO žádá předseda ČSBS i další diskutér.